Jakou zprávu nám vlastně “mláďata” dávají, když vylétají z rodného hnízda? 
Že se jim už nechce žít společně s těmi věčně poučujícími rodiči a že už chtějí žít podle svého?
Jistě, ale i mnoho dalšího!
Na začátku byli ONI dva, máma a táta, kteří se milovali a zplodili potomka. Narodil se, přežil tedy porod, pak dětské nemoci, získal vzdělání, rozvinul talenty. Ale co dál? No, vlastní život!!!
Když se dívám na našeho prostředního syna, jak s touhou v očích a radostně bušícím srdcem opouští “rodné hnízdo”, uvědomuji si, že kromě pocitů nejspíš každé milující mámy, že se mi bude stýskat,
až bude daleko, mě naplňuje pocit hlubokého uspokojení:
– že má odvahu vykročit do vlastního života (je totiž čím dál víc mladých lidí, kteří co nejdéle zůstávají s rodiči a ne a ne se jaksi osamostatnit)
– že má svůj směr, touhu něco zažít, realizovat
– že má ke svému vzletu silná křídla (nikým, ani ničím si je nenechal “zbonsajovat”, zkrátit –
..”to nemá smysl, to nedáš, to se ti nepovede”..)
– že chce žít po svém, naplňovat svoje touhy, přání a představy (nenarodil se totiž, aby byl imitací nebo produktem našich představ a nenaplněných tužeb) a posunul tak sny a ideály lidstva dál.
Zkrátka, je to veskrze krásná chvíle, dívat se, jak začíná žít po svém.
Vzpomínám si velmi živě na tento okamžik ve svém životě, na možnosti, které se přede mnou otevíraly a pocity, jako když začíná Nový rok, velice slibný začátek něčeho úplně nového.
Před člověkem je mnoho možností a dopředu neví, jak která dopadne,
ale je potřeba se jich chopit a žít naplno.
Není na co čekat, život totiž utíká velmi rychle.
A tak ti z celého srdce, přeji krásný samostatný život, Ondro,
i všem “mláďatům”, co opouštějí rodná hnízda!!!